16.05.2021

Jiří Svoboda: Největší odměnou je, když jsou oba týmy spokojené

Martina Nová

Kobra nemá své zastoupení jen v řadách aktivních vrcholových hokejistů, ale třeba také mezi rozhodčími. Právě na dráhu arbitra se po konci svého působení v branických mládežnických týmech vydal nyní již extraligový sudí Jiří Svoboda, který byl za svou tvrdou práci minulé pondělí odměněn cenou pro nejlepšího rozhodčího nejvyšší soutěže. Ku příležitosti tohoto mimořádného ocenění jsme jej krátce vyzpovídali.

Za uplynulou sezónu jste vyhrál ocenění nejlepšího rozhodčího, co to pro Vás znamená?
Ocenění Nejlepší rozhodčí pro mě znamená velice moc. Není to ocenění jenom jedné sezóny, ale celé mé rozhodcovské kariéry.

Je to pro Vás určitý závazek do nového ročníku?
Jako hokejový rozhodčí mám závazek každý zápas. V příští sezóně začnou zápasy od nuly a nikoho nebude příliš zajímat, kdo přijel na zápas, a už vůbec ne, zdali jsem byl oceněn, nebo ne. Každého logicky zajímá jen dobrý výkon. Nejhorší by bylo myslet si, že už umím bezchybně pískat. Potom by mi to hokejový bůh jistě vrátil i s úrokem v podobě velké chyby.

Máte nějaký cíl, kam byste se chtěl v této pozici ještě posunout?
Myslím si, že každý by si měl stanovit krátkodobé a dlouhodobé cíle, které by se měl snažit postupně plnit. Vždy jsem se chtěl posunout o soutěž výše. V mém případě to už moc nejde, maximálně bych mohl jet na mistrovsví světa elitní divize nebo olympijské hry.

Mladý Jiří Svoboda v dresu Kobry

Hrával jste hokej na Kobře, jak na to vzpomínáte?
Na zimní stadion tehdejší Konstruktivy a dnešní Kobry jsem začal chodit jako tříletý kluk, kam jsem spíše doprovázel mého staršího bratra Davida. Začal jsem chodit na tréninky, které tehdy vedli trenéři Miloš Doležal a Radek Jalůvka. V 7. třídě jsem se dostal do ročníku, kde byl trenérem Jirka Hájek a Mirek Kasík. Jako hráč jsem si tuto část mého hokejového života velice užil, poznal jsem skvělé spoluhráče, ale hlavně velice obětavé vedoucí jako byla Ivana Lukešová, Slávek Lukeš a Láďa Schiefner. Když jsem hrál, tak mi brousili brusle páni ledaři, ale v pozdějším věku jsem začal využívat služby legendárního pana Němečka a jeho paní.

V šestnácti letech jsem zjistil, že zámořskou NHL hrát nebudu, ale chtěl jsem u hokeje nějakým způsobem zůstat. Proto jsem si udělal rozhodcovskou a trenérskou licenci a začal jsem pískat zápasy žáčků a současně trénovat malé kluky. Jako asistent trenéra Martina Slaniny, Michala Janů a bezvadného vedoucího Jardy Jopa jsem strávil báječných devět let. Z tohoto ročníku 1990/91 vznikla skvělá parta, která se potkává dodnes. Z těchto malých hokejistů dnes vyrostli úspěšní hokejisté, manažeři, podnikatelé, odborníci, politologové, ale i rozhodčí, za což jsem velmi rád.

Několik let jsem také hrál za B-tým mužů, ale jen do té doby, než se to už nedalo časově skloubit s rozhodcovskou kariérou.

Sledujete alespoň po očku nadále dění na Kobře?
Neustále, vždy se rád přijdu pozdravit s vedením klubu, panem Šebou a Patrikem, bývalými i současnými trenéry, vedoucími, ledaři nebo obsluhou v restauraci. Spousta lidí tady působí přes třicet let, což dělá rodinnou atmosféru. Ti, co na stadion chodí pravidelně, to asi tolik neregistrují, ale celkově se zde změnilo spousta věcí. Proběhla rekonstrukce a modernizace zázemí, navíc se celkově změnila profesionalita. Poslední dobou chodím na stadion častěji, protože se svojí dcerou navštěvuji přípravku dětí, kam na led chodí trénovat i Jirka Hájek, který trénoval i mě. Je to trochu nostalgické, on to s dětmi prostě umí.

Co Vás vlastně k hokeji přivedlo?
K hokeji mě přivedli rodiče, když jsem následoval svého staršího bratra na trénincích. Hrát hokej mě neskutečně bavilo. K radosti sousedů jsem si před domem hrál, že jsem na mistrovství světa, a to po celé odpoledne. Nikdy nezapomenu, jak mě brzo ráno máma, děda a babička vozili na tréninky autobusem. Snad každý hokejový rodič jednou v životě oblékl své dítě do výstroje už doma, aby šlo na stadionu vše rychleji. Když si na toto vzpomenu, jak tenkrát stojím v autobuse ve 30 stupních, tak mi to přijde úsměvné.

Proč jste se nakonec rozhodl stát se rozhodčím?
Když jsem se rozhodl si udělat rozhodcovskou licenci, tak to byl zvláštní pocit. Nevěděl jsem, do čeho jdu a zda chci být ten rozhodčí, kterého nemá nikdo rád a nadávají mu. Právě ale tohle asi byl a je můj hnací motor. Snažil jsem se pískat co nejlépe, aby lidi, které znám, mohli říct: „Jirka dneska pískal dobře, i když jsme prohráli." Celkem se mi to dařilo, přestože se občas drželi za hlavu a rvali si vlasy. Člověk by měl věci dělat pořádně a naplno, tak jsem se později musel rozhodnout, zda chci být trenérem, nebo rozhodčím. U mě zvítězila touha být co nejblíže k ledu, tedy na ledě s píšťalkou.

Co se Vám na této roli nejvíce líbí?
Mám rád, když se mi podaří všem ukázat, že se dá odpískat zápas dobře. Tou největší odměnou je, když jsou po zápase oba týmy spokojené. Další věc, kterou na tom celém mám rád, je adrenalin. Za celou sezónu si ho užiji tolik, že mě ani nenapadne jít skákat s padákem nebo bungee jumping. Je skvělé být součástí hry. Mezi rozhodčími jsem našel spoustu dobrých kamarádů, ale i manželku, která také nosí pruhovaný dres. Občas se podaří, že zápas píská manželská dvojice.

Co naopak nejméně?
Nejméně zábavné je pro mě se neustále učit pravidla ledního hokeje. Ta knížka má sice jen 500 stran, ale rozhodčí pravidla musí znát jako básničku i pozpátku, protože vždy musím bez váhání pravidlo znát a aplikovat ho správně. Pravidla si čtu přes dvacet let a pokaždé mám pocit, že tam narazím na něco nového. Bez neustálého opakování to bohužel nejde.

Jiří Svoboda po převzetí ceny Nejlepší rozhodčí Extraligy ledního hokeje

2. kolo, Pondělí 5.10.2020 | 18:30

HC Příbram

HC Kobra Praha

Zrušeno

                               

související články

16.06.2021

Ondřej Pavel: Chci se dostat do NHL

Šimon Sýkora

Aktuálně na webu


partneři klubu